Řekli o Sternovi

Jak se o Janu Sternovi vyjádřili osobnosti české kultury

Emil Hakl, spisovatel: O esejích Jana sterna musím promluvit čistě osobně, protože objektivně bych o nich nebyl schopen vydat soud. Je to čtení ode zdi ke zdi – od naprosté fascinace až k podezření, že autor tu a tam staví na účelově přizpůsobených informacích. Kdyby se měl podle filozofického textu kreslit komiks, byly by Sternovy stati ideálním podkladem. Přes různorodost však všechny jeho eseje ukazují jedním směrem – k syntéze, k osvícení. Neboť jsou to v podstatě apokalyptická kázání. Jan Stern píše, jako když Pieter Brueghel maluje. 

Jan Keller, sociolog: Přiznám se, až donedávna jsem vyloženě nesnášel texty, ve kterých se vyskytovaly na malé ploše a v těsném sousedství slova Červená Karkulka, Mojžíšova přikázání, narcismus reklamy, Josef Švejk, mytický hrdina, sebeukájení a Rychlé šípy. Považoval jsem je za pohodlnou formu útěku z reality, za projevy postmoderny v tom nejhorším slova smyslu. S překvapením o to větším jsem se začetl do esejů Jana Sterna. Na malé ploše a v sousedství co nejtěsnějším mi všechny tyto motivy ukazují cestu k pochopení světa, ve kterém žiju. Pokud je snad i tohle postmoderna, budu se o ní muset napříště vyjadřovat uctivěji. 

Petr Koubský, nezávislý IT profesionál: Jan Stern tvrdí, že sedm knížek jeho esejů je jedna velká parodie. Řekl bych, že je zralý na psychoanalýzu. (A každý, kdo ty knížky bral jako vědu, kdo ostatně bere celou jejich tematiku jako vědu, by se měl dát vyšetřit taky. Což nemění nic na tom, že to je dobré čtení.) Ostatně, existuje ten člověk vůbec? A záleží na tom?

František Dryje, básník: Sternovy lapidární formulace svádí pohříchu nepozorného čtenáře k blahosklonnému nepochopení – nebožák oslněn anebo podrážděn jiskřivým paradoxem či bonmotem, přehlédne povětšinou fundovanou a strukturovanou argumentaci. Provokativní záměr některých sentencí však není jen zdánlivý. Řekl bych, že autor si také hraje, ostatně to sám několikrát přiznává, to však neznamená, že si hraje pořád a furt, že podstatou jeho práce je v lepším případě nějaká forma satiry či persifláže, v horším intelektuální exhibice. 

Tibor Barták, podnikatel: Sternovi skutečně houklo a je fuk nakolik vědomě nebo nevědomě používá Haškovy repliky. Prostě se do něčeho tak dlouho navážel, až ho to sežralo. V jeho knihách postupně ubývá empatie nebo je jen hraná a v tomto je jeho “odhalení”, totiž že na lidi kašle, pravdivé a je dokončením jeho “humoristického” příběhu.

Viktor Šlajchrt, literární kritik: Horuje proti ideologiím, ale sám je umanutě ideologický. Vysmívá se kýčům, odhaluje falešné mýty, poukazuje na technologie skrytých manipulací, jimiž mocní tohoto světa za pomoci pokleslé televizní zábavy a vysoce sofistikovaných reklamních strategií ovládají společnost. Přitom si ovšem s kýči, falešnými mýty i skrytými manipulacemi sám pohrává. Intelektuální ekvilibristika Sternových textů je neobyčejně zábavná, a to i proto, že ji neředí žádné nudné zkoumání, jež by směřovalo k dosud neznámým poznatkům. Ohňostroj nápadů u něj pokaždé vyústí v povšechnou kritiku západní civilizace. Zdá se, že s deklarovanými postoji a myšlenkami zachází jako se šminkami či rekvizitami, jimiž chce dodat svým vystoupením šmrnc. Ovšem někdy zmizí inteligence a hravost, ozve se nenávistný vztek. Současník pak pocítí jen ošklivou pachuť. 

Google našeptávač: Jan Stern se zbláznil. 

Ondřej Slačálek, politolog: Autor až příliš často používá omezený rejstřík freudovských figur. Vzhledem k tomu, že osvědčenou freudovskou metodou je dobře známá a prakticky nevyvratitelná hermeneutika podezření, nedá se s jeho závěry polemizovat. To, co jednou, dvakrát, pětkrát může být zajímavé, je v druhé knize už trochu únavné. Skutečně velké dílo by mohlo vyrůst až z toho, že by rozpoznal svého psychoanalytického otce, vzbouřil se proti němu a překonal ho. Chce-li se dopracovat svého totemu, musí překonat incestní vztah k otci. Musí zabít Freuda. 

Štěpán Kotrba, novinář: Autor, který k podvědomým tužbám neživit se rukama ani nohama, ale jinými orgány, určitě inklinoval už v dětství, během této dozajista nelehké dlouhodobé práce prožil svůj odborný coming-out a stal se sám psychoanalytikem, i když to stále ještě popírá. Vytěsňovací mechanismus Sternovy mysli je ale lidsky i medicínsky pochopitelný. Obsedantně kompulzivní porucha (OCD – obsessive-compulsive disorder) patří k poruchám chronickým a obtížně léčitelným – pouze kognitivně behaviorální terapií. Kompulzí se pacient zbaví až po vyléčení obsesí… Ty ho ale musí nejdříve přestat úzkostně fascinovat.

Vladimír Just, literární kritik: Myslím, že se Jung musí obracet v hrobě. 

Milan Mikuláštík, výtvarník: Otázkou zůstává, nakolik se mu daří vybudování komplexní teorie a zda o ni vůbec jde. Více než vědeckou prací je jeho kniha uměleckým textem, poetickou konfesí, básní v próze. Lehký a vtipný styl připomíná, nakolik je pro psychoanalytika potřebné „básnické střevo“. A Jan Stern má básnický snad celý tračník. 

Štefan Švec, bohemista: Má dar velkých teoretiků – přečtení jeho textů vás přiměje přemýšlet nějaký čas jeho způsobem. Co na tom, že jeho vysvětlení jsou občas dryjáčnická, jeho poznání zjednodušené a jeho konstrukce někdy legrační. Svět, který staví, je okouzlující a objevný. Jeho mikroanalýzy jsou kouzelné, techniku eseje ovládá suverénně, skoro nikdy nesklouzne k nudě ani ke zbytečné vulgarizaci. Skvěle se čte. Stern je však jen jednooký mezi slepými. Je to nejlepší hokejista v Uruguayi. Jeho velcí učitelé Marx a Freud převrátili svými texty Zemi. Patří mezi proroky, svět po nich už nikdy nebude takový, jako byl před nimi. Jan Stern je výjimečným autorem mezi Krkonošemi a Šumavou, ale prorokem se ještě nestal (jakkoliv se do něj v textech rád stylizuje). Svoji potřebu revoluce, zjevnou z toho, jak často ji vzývá, zatím nenaplnil. Nenašel žádný nový klíč. Tvoří jen pop-text, který je objevný, ale po kterém svět zůstane víceméně stejný, jako byl před ním. 

Karel Paulík, psycholog: Se Sternem nesouhlasím téměř v ničem. Jeho freudizace světa je mi až odporná. Nicméně, málokdo tady umí tak krásně klást litery. Je to nejlepší okař v celém českém revíru. 

Stanislav Holubec, sociolog: Tam, kde Stern utíká do světa mýtů, já doporučuji příklon k nové racionalitě. Proč nahrazovat pojem kapitalizmus ježibabou z perníkové chaloupky? Proč se při pojmenovávání problémů dneška odívat do škrabošky postmodernizmu? Možná že marxistické analytické kategorie působí banálněji, jsou ale pravdě blíže než mnohé esoterické blábolení. Sternovo myšlení pro mě představuje nemarxistickou levici. Je levicové v tom smyslu, že provokuje mocné, že se zastává slabých a bez předsudků hledí na minulost. Ale marxistické není. Sternovy eseje se řadí k postmodernímu útoku na pravdu, na normativní kategorie, na myšlenku pokroku. Tento masivní útok je veden v zájmu pozdního kapitalizmu a proti levici, neboť kde nejsou velká vyprávění, tam zbývá jedině konzum. 

Petr Šafařík, kulturní teoretik: Sternovy zdánlivě fanfarónské eseje jsou podloženy spoustou poctivé práce, autor navíc zraje a jeho psaní dostává esprit i díky sebeironii. 

Jiří Zizler, literární kritik: Jan Stern ztělesňuje psychoanalytického konvertitu, jehož zaujetí pro získané přesvědčení se nachází ve stadiu kulminace. Lecčíms připomíná konvertitu katolického, M. C. Putnu počátku let devadesátých – euforií, horoucí vírou, značným společenskovědním rozhledem prolínajícím se s občasnou infantilitou i chutí si někdy řádně zaprovokovat, a konečně i lehkým, hbitým perem. Sternovy výklady jsou mnohdy krkolomné, ale ekvilibristické, chtějí bavit, někdy i oslňovat, rozhazovat barevné konfety bonmotů, vést překvapivé analogie, propojovat vzdálené a nezřetelné souvislosti, občas mírně šokovat a udivovat. Cítíme z něj radost, s kterou se stále znovu vrhá do dalších interpretačních dobrodružství (s poněkud však již předvídatelným koncem) až na pokraj (sebe)opojení. 

Ladislava Chateau, publicistka: Autorovi rozhodně nelze upřít smysl pro humor, hravost, čtivý způsob. Text svědčí o širokých znalostech. Je třeba ocenit odvahu jít proti proudu povrchního uvažování i vyjadřování, kterého jsme denně svědky v médiích tištěných, filmových i televizních. 

Jan Gregor, novinář: Stern bombarduje čtenáře údernými slogany a provokujícími bonmoty, které nutí okamžitě se vůči přečtenému stejně radikálně vymezit. Sternovy eseje jsou sice často efektně poetizující, občas se v nich dopouští nemístných generalizací, ale jeho překvapivé analogie často poskytují pronikavý pohled na zažité samozřejmosti. Lze se s ním často v duchu přít, ale téměř vždy je to zábavné putování. 

Tomáš Tichák, novinář: Autorův prostořeký styl je možná až příliš barvitý, jízlivé aktualizace občas laciné. Ve čtenáři se opakovaně vše vzpírá s jeho vývody souhlasit, hledání protiargumentů vyžaduje ovšem velké úsilí. Plodně rozčilující četba vyvolá nakonec otázku: Je v člověku vůbec něco dobrého? A pokud ano, může se ono dobro realizovat jinak než v nějaké utopii? 

Pavel Kopecký, politolog: Svižně se čte, leč v konečném efektu jde o souhrn všemožných, občas i velmi zajímavě poskládaných postřehů, jimž ovšem chybí silnější, či spíše hlubší pojidlo. Snaha Jana Sterna být ve své, vpravdě surrealistické koláži originální vyznívá příležitostně vysloveně křečovitě, za každou cenu. Při opakovaném čtení se vkrádá podezření, že autor programově spoléhá na blyštivost a vágnost. 

Ivo Bystřičan, dokumentarista: Je nepohodlnou četbou pro všechny, kdo chtějí bez přemýšlení věřit, že svět je, jaký je, právě proto, že jiný být nemůže. Narušuje samozřejmý dojem, že společnost a její kultura mají jasnou a nezpochybnitelnou logiku. Psychoanalytický pohled na současnou kulturu není jediný platný ani jediný možný. Dokáže však poodkrýt oblasti, kam jiné způsoby pohledu proniknout nemohou. 

Martin Vraný, teoretik: Stern nám nabízí výbornou psychoanalytickou bonboniéru, z níž můžeme ochutnávat jednotlivé kousky, a pokud by někomu nechutnala psychoanalytická náplň, jistě se mu bude líbit aspoň čokoládová esejistická forma vytříbené kvality. Tato bonboniéra může i zasytit, ale živit se tím dlouhodobě nedá, není to příliš zdravé. 

Ján Lenčo, spisovatel: Stern doverne a bolestne pozná problémy našej spoločnosti, odvážne a nekonvenčne ich demaskuje a vynáša na svetlo. Objavuje nám to, čo všetci vieme, cítime alebo len tušíme. Nech si vyberie akúkoľvek tému, vždy začne intenzívne fungovať proces jeho myslela – obdivuhodne erudovaný, citlivý a objavný, nekompromisne kritický, s vedome tlmenou iróniou. Stern je majstrom, ba priam mágom štýlu. Presnosť snúbiaca sa s fascinujúcou metaforickosťou.

Jakub Charvát, “NeKultura.cz”: S nezanedbatelnou dávkou exhibicionismu se Stern přidává k současnému trendu „self-focused“ dokumentů. Možná že tak činí záměrně, aby přecházením mezi vědeckým voyeurismem a vlastním exhibicionismem podpořil teorii o obrácení pudu v jeho opak. Počin Jana Sterna by se tak dal označit jako popularizace nebo spíše bulvarizace vědy. Laik žasne, odborník se diví. 

Jaromír Kopeček, fyzik: Jakkoli se to může zdát nadnesené, přináší do Česka cosi, jako je pravoslavná tradice jurodivých proroků. Vždyť i Blažený Vasilij pobíhal po Moskvě nahý a děsil šlechtičny penisem. Na rozdíl od nebohého Vasilije jej zbohatlická chátra ani neutluče ani mu nepostaví chrám. Je to marný boj se společností, která deklaruje udržitelný růst, tedy hmotnou obdobu prvotního orálně-análního přání stále rostoucího uspokojení. 

Ivo Fencl, spisovatel: Sternova tvorba je neukázněná z hlediska vědce, a naopak místy až moc zaumná z hlediska průměrného čtenáře. Energický styl unáší, celek inspiruje, kapitoly jsou cípy celých světů, které tak díky Sternovi možná objevíte. Stern učí, popularizuje i svébytně bádá. Odráží se od známých teorií jako guma a letí k vlastním experimentům a svobodomyslným kombinacím. Občasnou odvozenost textu nelze nepostřehnout, vlastní myšlenky ale Stern bohorovně netají. Občas tím exhibuje, ale postřehy z jednotlivých zdrojů umí skutečně propojovat zručně. 

Markéta Karešová, publicistka: Stern rozhodně nenudí. Provokuje a zvedá čtenáře ze židle (ano, vím, jak je to falické …) Kniha je plná rozporů i geniálních (většinou převzatých) myšlenek, ať si pod pojmem „genialita“ představíte cokoli. Výklad Jana Sterna je občas hozený čtenáři jako psovi kost. Občas jsem si i pohrávala s myšlenkou, že některé Sternovy závěry a tvrzení jsou jen exhibicí jeho vlastních perverzí, traumat a sebestředného ega. Přesto mám jedno zcela neskromné přání: Kéž by bylo více takových knih, které mají co říct, byť i o hovně. 

Bohumil Kartous, mediální teoretik: Jan Stern je mystik, ale mystik upřímný. Jeho mystérium se nehalí do mlhy metafyzických halucinací, naopak řeže, obnažuje a boří náboženské kulty, ať už je jejich totem jakýkoliv. O to více fascinující je přiznaná náboženskost, přitakání prorockému principu okcidentální civilizace kořenícímu v „divokém židovství“, vysmívání se slepé cestě filosofie. Jan Stern je vyvolený „vládce tlampače“ na pouti zvané svět, o němž sem tam vykřičí nějakou pravdu. Pošetilé? Snad, ale stojí za to si ho nejprve přečíst a teprve poté určit, kde končí pravda a začíná náboženství. 

Vojtěch Franče, psycholog: Sternovo dílo je poezie. Je to pop. Je to umění. Hranice mezi uměním a popem je podle Sterna nepatrná. Ve mně se však rodí tato myšlenka: Je-li Sternovo dílo agitující, pak je (jako kabala) nutkavou obranou odipovského řádu, pak to znamená, že ‘dospělý’ Stern nenahlíží orálně-anální pra-slast, kterou zakouší ono ‘dítě’ v něm v samém procesu psaní a pak – bohužel – pak je jeho dílo popem. Pokud si je však Stern vědom své dětinské orálně-anální slasti z psaní, užívá si tvorbu své poezie, čímž však současně popírá smysl toho, proti čemu agituje, pak je jeho dílo uměním. Uměním, které svým zázračným způsobem vyvrací a popírá samo sebe, neboť si pod sebou podřezává svou vlastní větev a přitom se šaškovsky směje. Jan Stern buď trpí slepou skvrnou na své vlastní sítnici, anebo se královsky baví. 

Martin Mrskoš, vydavatel: Pracuj pilně dál a vysyp opět pár démantů na naše chudě prostřené stoly! 

Zuzana Antares, čarodějka: To, čemu nerozumí, je jím označeno za nevyzrálé, nereflektující hranice, dětinské, únikové. To, co přichází zvenčí a je jiné, znamená nebezpečí a ohrožení. V rámci válečné i obranné propagandy je třeba to takhle označit všem, kdož by to náhodou nevěděli… Autor, zdá se mi, si honí triko, aby si o sobě mohl víc myslet. Po padesáti stranách má čtenář pocit, že je to stále dokola to samé a nápady se vyčerpaly. Zbyla snaha ohromit. 

Jan Červený, architekt: Ačkoli si ho můžeme docela dobře představit jako pařmena, televizního maniaka nebo úchyla, nenechává nás na pochybách, z jaké strany k nám promlouvá, a že svoje znalosti reklamních a mediálních kouzel nevyužívá ke kouzlení vyššího řádu nebo k nějaké intelektuální hře s tématem, ale k celkem obyčejné osvětě. Učí nás, co jsme ve škole neměli: dešifrovat, rozlišovat podstatné od nepodstatného, orientovat se v záměrně vytvářené změti záměrně vyprazdňovaných pojmů. 

Libuše Bělunková, rusistka: Jeho texty jsou trochu nadneseně nazývány eseje. Připadají mi jako záznamy z hodin vynikajícího gymnaziálního učitele společenských věd. Člověka, který vřele dokáže předat význam rozporuplnosti. 

Lubomír Novotný, knihovník: Chvílemi lze narazit až na pasáže vzdáleně připomínající extatický Zarathustrův nietzscheánský prorocký jazyk, ovšem musíme si odmyslet Sternův literární znak – sebeironii. Autor s intelektuální brilancí a kouzlem literárního „cheguevarrismu“ provokuje, zesměšňuje, nutí k pousmání, zamyšlení, ale i k zakroucení hlavou. Sterna baví provokovat maloměšťáka, ale nedělá to jen pro povrchní potěšení z rozruchu či z postpubertálního záchvatu, nýbrž protože chce, aby čtenář myslel jinak, aby vůbec chtěl myslet jinak, aby si uvědomil, že lze myslet jinak.